Včelaření není jen radostí z rozvíjejícího se včelstva. V životě snad každého včelaře mohou nastat chvíle, kdy jeho včelstvo bude zasaženo nějakou nemocí či poruchou. Proto je vhodné tyto nemoci znát a být na ně pro jistotu připraven. Včelař by měl rozpoznat příznaky a také by měl vědět, jak se včelstvem posléze naložit. Tento článek slouží hlavně k rozpoznání příznaků nemocí a poruch včel.
Nemoci včel dělíme prvně do tří kategorií – nemoci plodu, včel a matek. Podrobněji je dělíme na virové, bakteriální, houbové a nemoci způsobené škůdci a otravou.

Všeobecně platí, že nemoci plodu včel nenapadají včely dospělé a naopak. Výjimkou jsou aspergilóza a varroáza, kterými může být napadeno celé včelstvo bez výjimek. Nejnebezpečnějšími nemocemi jsou: hniloba a mor včelího plodu nebo varroáza. Těm se budeme věnovat obšírněji.

Hynutí plodu je způsobeno nedostatkem potravy, k čemuž dochází koncem zimy či začátkem jara. Jakmile bude potrava doplněna, hynutí ustane.

Pokud včely naplodují přílišné množství, které nejsou schopny vyživit teplem, plody na krajích úlu hynou. Největší problém nastává v následném rozkladu plodů, které hnijí, což může přinést bakteriální nemoci.

Pokud je v úlu teplota dlouhodobě vyšší než 36 °C, včely se snaží úl ochladit vodou. Pokud ta dojde, začnou vodu hledat v buňkách s měkkým plodem. Bohužel, za tento stav může často včelař, protože si nevšimne zavřených či ucpaných větracích otvorů.

Tato nemoc není naštěstí nijak fatální. Včelstvo spíše oslabuje, objevuje se hlavně z jara, průběhem léta sama mizí. Larvy jsou nakaženy infikovaným medem a hynou. Plod je na toto onemocnění náchylný pouze do 4 dnů života, posléze je imunní. Je důležité poznamenat, že uhynulé larvy se vyšetřují – aby měl včelař jistotu, že nejde o mor včelího plodu.

Hniloba včelího plodu má hned několik původců z řad bakterií a jedná se o skutečně závažné onemocnění, které je nutno sledovat. Naštěstí díky radikálním zásahům je u nás výskyt poměrně malý. Plod se nakazí potravou, a pokud nezahyne, vylučuje výkaly, které nákazu dále šíří. Pokud se plod zakuklí a vyvine v čelu, má anormální tvar a nákazu dále šíří. To se ale příliš často neděje, plody spíše hynou a poté jsou odstraněny z úlu čističkami. Hniloba včelího plodu se vyskytuje na jaře, zvláště pokud je jaro klimaticky vlhčí.
Napadená včelstva rychle slábnou a hynou. Je NUTNÉ při diagnóze okamžitě informována Státní veterinární správu, která podnikne nezbytné kroky k eliminaci nákazy.

Jedná se o nejnebezpečnější onemocnění včelího plodu. Nebezpečnost nemoci spočívá hlavně v odolnosti nakažlivých bakterií, které mohou v okolí napadených úlů přežívat klidně i desetiletí.
Samotné bakterie v žaludku larvy rozkládají bílkoviny, až dojde i na vlastní žaludek. Z něj se rozšíří po celé larvě, která zhyne a seschne. Následně činností včely čističek a létavek bude nákaza roznesena do zbytků úlu a do širého okolí. Na šíření nemoci mají často i významný podílí nezodpovědní včelaři, kteří nedodržují hygienické zásady a používají staré a znečištěné úly a nářadí. Kromě vlastní záškodnické činnosti bakterie produkuje látky, které jsou toxické včelím larvám.
Klinické příznaky jsou následující: U zavíčkovaného plodu pozorujeme ztrátu barvy a článkování, zašednutí, propadlost až děravost víček buněk. Těla uhynulých larev postupně měknou, stává se z nich šedohnědá lepkavá kaše. Po zpozorování těchto příznaků je nutné okamžitě provést vyšetření nemoci způsobilým odborníkem. Je nutné z preventivních důvodů napadená včelstva co nejdříve likvidovat. Při prokázání diagnózy je nutno informovat Státní veterinární správu, která provede všechna potřebná opatření.

Toto onemocnění není příliš fatální, ovšem výrazně oslabuje včelstvo. Proto se mu také věnuje pozornost.
Larvy se nakazí opět skrz potravu, která byla infikována výtrusy houby Ascosphaera apis. Průběh onemocnění je vskutku smutný. Spóry houby vyklíčí v žaludku a postupně prorostou celou larvou. Na jejím povrchu pak rostou plodnice, které opět tvoří nové výtrusy. Nebezpečí také spočívá ve velké životnosti nakažlivých spórů, které ve stěnách úlu ale také v pomůckách včelaře (!) přežijí i 15 let. Pokud se nemoc dostane i do zásob potravy, která bude následně ukradena cizí kolonií, bude napadena i tato.
Napadený plod poznáme modle jeho zavíčkování – je propadlé a skvrnité. Plod se mění v kašovitou hmotu a jsou na něm patrné plodnice (jako plíseň). Pokud houba proroste celým tělem larvy, stává se bílou a tvrdou mumií – odtud název choroby.

Průjem včel je spíše postižením, než nemocí přímo. Objevuje se na konci zimy, což je bodobí, kdy mají včely své výkalové vaky přeplněny. Pokud váha vaku přesáhne polovinu váhy celé včely, svaly svěračů povolí a včela kálí i v úlu. To má za následek jeho silné znečišťování. Průjmem zasažené včely jsou neklidné a rychle vylétávají z úlu, dokonce opouštějí zimní chomáče. Onemocnění můžeme rychle zaznamenat i díky znečištěnému česnu.
Může se zdát, že průjem včel není nijak nebezpečný. Opak je pravdou. Průjem může způsobit špatná skladba zásob potravy nebo dlouhá zima, popřípadě časté vyrušování zimujících včel. Ovšem – průjem může být příznakem či doprovodným efektem jiných, velmi závažných nemocí jako je nosematóza, varroáza nebo roztočníkové nákazy. Z průjmu včel se také může vyvinout a v úle rozšířit úplavice. Proto je potřeba co nejdříve určit a zneškodnit příčiny průjmu. A zásadně jej nepodceňujte.

Zácpou trpí hlavně mladé včely, které jsou nuceny konzumovat velké množství pylu. To je zapříčiněno velkým nepoměrem mezi včelkami krmičkami a plodem. Zácpu kromě nadměrného požívání pylu způsobuje i pyl z jedovatých rostlin či chladné počasí.

Paralýza včel je způsobena celou řadou virů. Je možné, že včelstvo není ve větší míře napadeno a je pouze přenašečem. Příznaky nemoci jsou následující: paralýze včel, nemohoucnost letu, třes, trhavé pohyby. V úle se včely shlukují v horní části, v terénu lezou po zemi nebo po stoncích rostlin.

Rickettsióza, způsobena stejnojmennou bakterií, se obvykle objevuje spolu se septikemií, nosemovou nebo roztočníkovou nákazou. Nemoc to není příliš nebezpečná, tedy se jí nikdo příliš nezabýval a moc se toho o ní neví.

Onemocnění způsobené bakterií Pseudomonas apisepticus kazí hemolymfy včel, čímž přivodí jejich smrt. Bakterie zde totiž produkuje toxické látky včele jedovaté, což má fatální následky, neboť hemolymfa u včel funguje jako krev u nás lidí.
Toto onemocnění je běžné, jelikož se bakterie v přírodě vyskytuje scela přirozeně – ve vodě i v potravě či půdě. Pokud je včelstvo zdravé a silné, není septikemie hrozbou. Septikemie je nebezpečná v kombinaci s nosemou, která ničí trávící trakt, díky čemuž je pro bakterie lehčí se dostat do hemolymfy.

Tímto onemocněním se včela nakazí, jestliže přijme potravu či vodu infikovanou parazitem měňavkou velkou. Ta se v těle včely množí a tvoří kromě sama sebe také včelám toxické látky. Onemocnění je smrtelné a nakažlivé.

Nosematózu způsobuje prvok Nosema apis. Jedná se o nejrozšířenější onemocnění mezi včelami. Odhady praví že v ČR je tímto prvokem postiženo až 50 % včelstev. Prvok se do úlu dostává klasicky potravou, jinak také skrze jiné škůdce nebo znečištěnými nástroji včelaře.
Onemocnění se projevuje relativně klidně – organismus včely je zasažen přes trávicí trakt. Včela ztrácí schopnost krmit sama sebe, natož pak plod či matku. Nosematózní včely předčasně stárnou a hynou.

Varroáza je způsobena roztočem Varroa destruktor, který se do úlu dostane na těle dělnic. Z úlu se šíří na těle trubců. Samička roztoče naklade do buňky, těsně před zavíčkováním, svá vajíčka k plodu. Z nich se vyvinou samečci i samičky, které se páří a opustí buňku na těle dospělé včely. Poté jsou schopny cyklus opakovat do pomření včelstva.
Nebezpečí Varroa destruktoru tkví v tom, že oslabuje včely – živí je jejich hemolymfou. Kromě too jim způsobuje otevřená zranění při odběru lymfy. A aby toho nebylo málo, Varroa do úlu často zavleče další nemoci.
Při výskytu Varroázy se postupuje dle pokynů Státní veterinární správy.

U nás je tato nemoc mapována naposledy v roce 1986, ovšem v okolí je stále aktuální, proto se mějme stále na pozoru. Nemoc je způsobena parazitem Acarapis lodi, který je závislý na včelím společenství, bez něj hyne. Parazit napadá vzdušnice mladých včel, které zneklidní a shlukují se na dně úlu, kde hynou. Jelikož nakažené včely nelétají, úl rychle ztrácí příjem potravy, což může mít fatálních následků.

Tumidózu má na svědomí brouk Aethina tumida, který se u nás v posledních desetiletích rozšiřuje. Samička klade do okrajových částí plástu vajíčka, ze kterých se za pár dnů vylíhnou larvy. Ty se v úle živí plásty, pylem, medem a v neposlední řadě i včelím plodem. Silné a invaze a rozrody těchto brouků jsou schopny úl devastovat. Bohužel není žádná spolehlivá ochrana – jedině dodržovat pravidla pro dovoz včel.

Včelomorkovitost je způsobena miniaturními muškami Braula coeca, které nejsou větší než 1,5 mm. U nás tyto mušky parazitují až na 20 % včelstev. Larvy těchto mušek znečišťují med a ničí plástve chodbičkami, které jsou okem postřehnutelné.

Většina nemocí, které postihují dospělé včely, mohou potrápit i včelu matku. K tomu se ale také přidávají další nemoci, specifické tím, že napadají právě matku. Kromě těchto nemocí uvedeme i poruchy matek.

Tato nemoc, která může postihnout i dělnice, má dva původce: bakterii a spóry hub Melanosella mors apis. Ty se do úlu dostanou společně s potravou a poté napadají vaječníky (houba i jedové žlázy) včel. Tato nemoc není smrtelná, ale zapříčiňuje neplodnost matky.

Tyto zákeřná a vraždící nemoc se do matek dostává opět krmivem. Průběh nemoci je velmi rychlý – již během tří dní matka produkuje výkaly obsahující nové nakažlivé zárodky nosemy. A přibližně po dvou týdnech se matky stávají nepohyblivými a hynou.

Trubcokladnost není nemoc, jedná se spíše o jev, kdy matka klade i do dělničích buněk neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnout trubci. Takto činí hlavně staré nebo špatně (či vůbec) oplodněné matky. Ty okamžitě měníme. Občas se podobně mohou chovat i matky mladé, u nich počkáme, jestli je jev dočasný, či trvalý.

Neplodnost matek může být způsobena mnohými prvočiniteli. Velmi častým jevem je atrofie (zmenšení vaječných trubiček) nebo nosematóza. Dalšími poruchami, které mají za následek neplodnost, jsou: nádory na vaječnících, anatomické nepravidelnosti či mechanické poškození pohlavních orgánů. Neplodnost může být spojena také s kladením hluchých vajec, ve kterých plod uhyne. Všechny tyto rozdílné poruchy mají jedno společné. Jsou vesměs neléčitelné, takže je třeba matku nahradit novou.

Tato porucha je nejčastěji způsobena nekvalitní prací včel ošetřovatelek, které po matčině oplodnění dostatečně nevyčistí trubčí semeno z vejcovodů matky. To posléze zaschne a ucpe vejcovod, což vyústí v sepsi a smrt matky.